Zločin v Posázavském Pacifiku

9. února 2012 v 21:44 |  kultůra
Na první únorový den měla pro naší rodinu mamka jedno překvapení. Až pár dní předem jsme se dozvěděli, o co půjde - čekala nás návštěva představení Zločin v Posázavském Pacifiku v mladboleslavském městském divadle. Co bylo ale nevídané - vstupenky jsme měli celkem čtyři a vydali jsme se tak poprvé do divadla v plné rodinné sestavě.

Zločin v Posázavském Pacifiku je hudební retrokomedie od stejných tvůrců jako Muži v offsidu, které jsem navštívila před rokem a půl a byla jsem nadšená, tedy hlavně od dvojice Martin Vačkář - Ondřej Havelka. I herecké obsazení a to, jak je hra koncipována, je hodně podobné, ale na škodu to rozhodně není, spíš naopak.

Zdroj fotky: Městské divadlo Mladá Boleslav (mdmb.cz)


Představení vypráví příběh mladé slečny Luizy, která chce svému dědečkovi prokázat své schopnosti, a tak odcestuje do indiánské osady, v níž se za pomoci nových přátel snaží přežít. Co by to ale bylo za divadlo, kdyby v něm chyběla láska. Koneckonců, jak říkají v samotné hře - "S mužskejma je potíž, s nima se vždycky zpotíš".

Tím se také dostávám k tomu, v čem tkví kvalita hry - v hláškách, vtipech a humorných scénách. "Já jsem Tim, říkej mi Tim.", "Záda jsou vzadu, nevim, jak to máš ty." "To jsou naše symboly - zkřížený srp a tomahavk." "Vezmi ramena na nohy!" - "Dědečku, pamatuješ si...?" - "...nic". To je jen zlomek vtipných replik, které se během představení objevily. Ne všechny vyzní bez kontextu a hlavně té správné interpretace, v tom ale koneckonců tkví kvalita a hlavně kouzlo divadla.

I proto nemůžu opomenout úchvatné herecké výkony. K mé radosti jsme právě my měli představení s Annou Polívkovou (alternuje Jaroslava Kretschmerová) a Otou Jirákem (alternuje Bob Klepl). Ota Jirák si mě získal už v Mužích v offsidu nebo možná už dávno předtím, kdy jsem začala zbožňovat jeho hlas jakožto Alfa. Dcera Bolka Polívky, kterou znám snad jen z Účastníků zájezdu (jistě, že se stydím!), si mě ale také získala velmi rychle. Stačilo, aby se v jedné z úvodních scén stihla bleskově měnit z jedné role do druhé - včetně mimiky, vyjadřování, gest. A měla mě.

Zdroj fotky: Městské divadlo Mladá Boleslav (mdmb.cz)

Střídání rolí se ale netýkalo jen Anny Polívkové, ale hlavně Martina Zbrožka, a to v mnohem větší míře. Ten hrál totiž po celou dobu dvojroli - manželský pár Antonína Topiče a Boženu Topičovou. Z jedné role do druhé se měnil doslova během vteřiny, a to pouhým otočením klobouku. Když byla potřeba Božena, otočil svůj klobouk červenou polovinou s květinami dopředu, přikrčil se a nasadil ječivý hlas. O chvilku později už zase jako Antonín povyrostl, odmutoval a s hnědou částí klobouku vpředu rýpal do své manželky. Přestože vzájemné popichování toho druhého bylo hlavní náplní Zbrožkových rolí, ukázalo se, že i tihle dva se mají po letech manželství rádi, jak dokázal Antonín Topič v jedné ze scén - "My jsme tady s Božkou jedna duše, jedno tělo."

Představitel hlavní role (pokud vůbec nějakou z rolí lze za hlavní označit) byl také nezapomenutelný. Díky hraní anglického rodilého mluvčího pobavil Petr Halíček publikum nesčetněkrát, v tomto případě platí ale ještě víc, že bez jeho provedení by vtipy vůbec nevyzněly tak, jak mají.

Ale i další herci a herečky si vedli skvěle. Petra Nakládalová předvedla jistě taky skvělý výkon, to jen já ty dámy tak nějak neumím ocenit. Miroslav Babuský neměl sice moc prostoru, ale když přišla jeho chvíle, chopil se jí naplno a scéna s hřebenem je pro mě nezapomenutelná. Zmínit musím i Vojtěcha Havelku, který toho sice tentokrát moc neodehrál, zato zpěvu se věnoval o to víc.

Zdroj fotky: Městské divadlo Mladá Boleslav (mdmb.cz)

Koneckonců, jak už jsem zmínila v úvodu, Zločin v Posázavském Pacifiku je hudební komedie, hudba tu tak měla své více než čestné místo. Písně byly skvěle zahrané i odzpívané a přestože byly rozhodně oživením, občas mě až tolik nebavily a pár bych jich klidně vyškrtla. Hře trvající 156 minut by pár škrtů rozhodně neškodilo.

Na závěr ještě zmíním drobné vtipné scény, díky kterým představení navzdory své délce nestihne být nudné. Skvělá byla scéna s gramofónem, kdy na jedné straně jeviště hrála deska a na druhé straně stáli zpěváci, kteří zvuk desky vyluzovali - se změnou hlasitosti i klasickým "efektem zaseknutého cédéčka". Neméně komický byl zpomalený závěr, který se s oblibou užívá téměř všude, ale ne vždy za to stojí. Tady ale stál.

A i když jsem v divadle seděla o něco déle, než bylo nutné, a ne všechny písničky, doplňující představení, mě zaujaly, odcházela jsem spokojená. Protože jsem se opravdu bavila. Tak, jak by to jen málokterý film v kině dokázal. A to stojí za zamyšlení...

Hodnocení: * * * * * * * * * *
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama