Cinema Mundi

4. března 2012 v 13:57 |  kultůra
Devětadvacátého února začal v Brně třetí ročník filmového festivalu Cinema Mundi, kterého jsem mohla být díky novinářské akreditaci součástí. A že jsem toho naplno využila.

Středa 29.2. - V první den festivalu bylo nejprve potřeba vyzvednout si akreditaci. Slečna z PR mi jakožto nezkušenému nováčkovi vysvětlila všechno dvakrát, načež mi to bylo vysvětleno ještě potřetí slečnou z Topzinu, kdy už jsem to konečně pochopila. Na pátou jsem už s kartičkou PRESS zamířila na náměstí Svobody na oficiální zahájení, které bylo, mno, hodně skromné a ukázalo, jaký vlastně je i celý festival (tím spíš, když se mu letos od města Brna nedostalo žádné podpory). Poté jsem se vydala do Velkého Špalíčku, kde mělo proběhnout slavnostní zahájení a po něm VIP premiéra Železné lady, na kterou jsem ale nevěděla, zda mám přístup i já, či nikoliv. Z toho důvodu jsem si ještě na poslední chvíli vyzvedla i lístek na Amadea, který se promítal o půl hodiny později ve vedlejším sále. Po slavnostním úvodu a vyslechnutí proslovů, které jsem slyšela už pox-té, zůstalo v sále stále několik volných míst, které jsem tudíž mohla obsadit a užít si oscarovou Meryl. Jen v kapse mě kousal lístek na Amadea a stejně tak i moje svědomí z pocitu, že je kvůli mě vedlejší kinosál prost jednoho diváka.



Čtvrtek 1.3. - Ve čtvrtek jsem pokračovala v klidném, plynulém festivalovém rozjezdu. Od tří hodin jsem si vybrala drama Jako bych tam nebyla a udělala jsem rozhodně dobře. Poté jsem se přesunula do školy na poměrně tematicky laděnou přednášku Literatura ve filmu. Po ní jsem zamířila zpátky ke kinu, tentokrát na makedonský film Punk's not dead, po němž ještě následovala beseda s režisérem. Byť byla zajímavá, režisérovy odpovědi se táhly jako Hubba Bubba, takže jsem to po dvou dotazech vzdala a zamířila domů. A abych nezapomněla - po filmu následoval první divácký potlesk na festivalu (když nepočítáme Železnou lady a ta se fakt nepočítá).

Pátek 2.3. - Pátek byl dnem v novinářském duchu. Objevila se možnost dělat rozhovor s Karlem Rodenem, takže jsem dopoledne strávila přípravou otázek. Na půl třetí přesun opět do Špalíčku, kde jsem přislíbila pomoct kamarádce s natáčením rozhovoru s Vladimirem Blaževským, tvůrcem zmiňovaného Punk's not dead. Byla to slušná zkouška odvahy, ale zvládla jsem to, a to i díky tomu, jaký je pan režisér neskutečný sympaťák. Po rozhovoru jsem rychle vtrhla do sálu, kde jsem akorát stihla začátek filmu Monotónnost, který byl náhradou za původně plánovaný film, na který už bych se ale nestihla přesunout. Po filmu jsem se vrátila zpátky do zákusilí presscentra, kde jsem nasadila sluchátka a podle odposlechu z natočeného rozhovoru jsem psala český překlad. Kromě toho, že jsem se dozvěděla, že Roden na rozhovor opravdu čas mít nebude, jsem také nahlédla pod pokličku organizace takového festivalu, což bylo nesmírně zajímavé, ale v mnoha věcech ze solidarity nepublikovatelné. Po přeložení části textu do titulků už jsem zase mířila o patro výš, tentokrát na íránský Rozchod Nadera a Simin, kde byl sál poprvé tak plný, že jsem musela vzít zavděk místem na schodech. Po dobrém filmovém zážitku jsem se chystala svůj překlad konečně dokončit, když se windows na kamarádky notebooku zbláznil a restaroval. A já neměla uloženo. Měla jsem ale dobrou náladu, a tak jsem šla ochutnat vybrané lahůdky i nelahůdky z litevské kuchyně, které byly nabízeny před projekcí filmu Few of us. Poté jsem zhlédla svůj poslední páteční film - Na druhé straně s Noomi Rapace - a celodenní vytížení zakončila po příjezdu na byt, kdy jsem se do titulků pustila podruhé, tentokrát už úspěšně. Fíha.

Sobota 3.3. - Sobota byla opravdu ryze filmová. Začala jsem ve čtyři odpoledne dalším dramatem, tentokrát z Litvy, jménem Skleněná země. Po něm přišlo v 18.00 na řadu Montevideo, cesta za snem - film, na který jsem kvůli jeho stopáži málem nešla. Toho bych ale sakra litovala (nelitovala, neb bych logicky nevěděla, oč jsem přišla). Čekal mě úžasný film, vrchol celého festivalu (prozatím) a můj druhý festivalový potlesk, tentokrát i s aplausem! Závěrečným filmem dne bylo opět drama, z daleké Venezuely přicestoval celkem slušný Zvuk kamenů.


Neděle 4.3. - Poslední den týdne už byl zase nabitější a pracovnější. Tentokrát zde byla možnost rozhovoru s Jirkou Mádlem. Unavená veškerým filmovým děním jsem na vytváření otázek neměla moc (čti vůbec) chuť, a tak jsem většinu převzala od přípravy na Rodena (to je, panečku, novinařina!). Filmový program jsem si na neděli připravila méně náročný, neboť jsem (správně) tušila, že budu už mít nezávislých dramat poměrně dost. Jako první mě čekal norský Hapy, Happy, který sice nebyl tak úplně komedií, ale aspoň byl celkem svižný a v porovnání s ostatními festivalovými filmy by se dal s trochou nadsázky použít i přívlastek akční. Po filmu jsem se bleskurychle přemístila (jo, jsem Harry Potter) z Bakaly do Špalíčku, kde mě nakonec doopravdy čekal rozhovor, můj první! Uffff... Díkybohu, že mým pokusným králíkem mohl být právě Jirka Mádl, neb je to fakt sympaťák a pohodář. Po rozhovoru jsem sedla do kinosálu slibující další odreagování, v tomto případě prostřednictvím české komedie právě s Mádlem v hlavní roli - Probudím se včera. Jak jsem byla k filmu skeptická, tak mě mile překvapil. Možná to bylo mou lehkou festivalovou deformací, kdy jsem byla prostě jen ráda, že nemusím sledovat dlouhé záběry a číst titulky, ale u mě dobrý! Na závěr dne už mě čekal trochu náročnější materiál a taky moje první zdřímnutí si v rámci festivalu - japonská Pohlednice mě upřímně moc nebrala. Ale co byste po člověku, jemuž brzo polezou filmy všemi tělesnými otvory, chtěli?

Pondělí 5.3. - S pondělkem už dosti přituhlo (nejen co se teplot vzduchu týče). Téměř od rána ve škole a pak hned na filmovou nálož. Přiznávám, že prvotní nadšení už opadlo a filmy se mi hůř a hůř zpracovávají, ale když už mám tu možnost, chci ji využít naplno. V pondělí od půl šesté jsem zašla na rotoskopického Aloise Nebela, který rozdělil už na podzim většinu diváků na dva tábory. Promiň, Alois, ale já se přidám spíš k tomu kritickému. Po zajížďce do bytu na večeři jsem se v půl deváté do kina vrátila a překvapil mě plný sál. Sběratelku jsem tak musela skoro protrpět v první řadě. Jedna věc je totiž sedět v první řadě a druhá sedět v ní, když je zhruba dva metry od plátna. Krk jsem si div nevykroutila, na takovéhle podrazy už šestý festivalový den nemám.

Úterý 6.3. - Předposlední den festivalu a posledních 5 filmů přede mnou. Po půldni ve škole mě čekala Elitní jednotka 2. Ale ejhle, nedostatek spánku se projevil a já si už podruhé v rámci festivalu zdřímla, tentokrát celkem fest. Po šlofíku za zvuku samopalů jsem si odbyla ještě jednu přednášku a na půl devátou se vydala poprvé do kina Lucerna. Tam jsem byla nemile překvapená řadou táhnoucí se z kina až ven. Nu což, s nadřazeným pocitem někoho, kdo má v kapse kartičku press, jsem se vecpala dovnitř. Nebylo mi to ale nic platné, v sále se ještě promítalo, a tak jsme se spolu s ostatními museli mačkat ještě dobrých pár minut. Po dalších peripetiích a téměř plně obsazeném kinu jsem se nakonec i já dostala dovnitř, byť opět do první řady. Ale Lucerna ukázala, že první řada neznamená nutně utrpení, stačí když se nachází v rozumné vzdálenosti od plátna. Na Le Havre jsem se tak nemusela dívat z podivného úhlu jako den předtím. A teď už nabrat síly na poslední den, ať mi ten počet prospaných filmů už dál neroste.


Středa 7.3. - Poslední festivalový den měl být jakýmsi bonbónkem, třešničkou na dortu. To se ale zrovna nepovedlo. Zaprvé už jsem fakt byla ze všech filmů a dalších povinností unavená, zadruhé jsem za sebou měla dopolední venkovní brigádu, při níž jsem vymrzla natolik, že jsem si přála jediné - zachumlat se s horkým čajem do peřin. Ale nakonec jsem se kousla a rozhodla se i ty tři poslední filmy nějak zvládnout. Poslední den byl zároveň i průvodcem po všech zainteresovaných kinech. Začala jsem ve tři ve Špalíčku s dramatem Tmavý chléb, během nějž jsem si v rámci festivalu potřetí (a v duchu hesla Třikrát a dost i naposledy) zdřímla. Druhou zastávkou byl od půl sedmé Bakala a kolumbijské Barvy hory. Poslední plánovaný film festivalu byl, jak jsem koneckonců čekala, dost tvrdým oříškem. Promítal se v Lucerně, kde bylo den předtím narváno a na středu jsem očekávala zájem ještě větší. Právem. Když jsem dorazila na místo, paní u pokladny prodala pár lístků a následně konstatovala, že je plno. Několik lidí odešlo bez boje, skoro deset z nás se ale nevzdávalo a stále jsme čekali. Nejprve uhádala místa nějaká trojice. Následně se našly dvě volné sedačky i pro starší pár. Čekali jsme tak už jen tři. Mladíka se slečnou nakonec pán také dovnitř propustil. A tak jsem čekala sama a říkala si, že jednoho posledního člověka přeci nenechají odejít s prázdnou. Nenechali. Nabídli mi židli, kterou jsem si improvizovaně postavila do sálu a mohla si tak užít i poslední film z mého osmidenního plánu - The Artist. Originální tečka, no ne?

A tradiční shrnutí? Festival má mnoho, mnoho much, které by měl, pokud chce ve své existenci nadále pokračovat, rozhodně odstranit. Já ale byla díky volnému vstupu k chybám tolerantní a i navzdory jim si to užila. Plánovaných 19 filmů jsem zvládla. K tomu jsem jako bonus navíc přihodila zkušenostní zážitky v podobě rozhovorů a věcí kolem nich. Takže jak už jsem psala jinde: Bylo to překrásné a bylo toho dost. A já už se nemůžu dočkat, až si pustím nějaký nenáročný až stupidní film, ideálně se špatným českým dabingem. Vážně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama