Pražské jaro

29. března 2012 v 1:42 |  it's my life
První jarní dny letošního roku jsem strávila v Praze. Na jedenadvacátého a dvaadvacátého března jsem si tradičně vytvořila program pro jednotlivce, v jeho závěru mě ale čekalo až slavnostní zakončení na obědě s mými pražskými kráskami. Ále nepředbíhej, Motlovko.

Prvním bodem programu byla Botanická zahrada, symbolicky na první jarní den se vstupem zdarma. Ve skleníku Fata Morgana jsem byla naposled ještě jako dítě a možná mě to tam tenkrát uchvátilo víc (zvídavým dětským očím se ty počítačem znavené postteenagerovské prostě nemůžou rovnat), každopádně i tentokrát bylo rozhodně na co koukat.



První část skleníku je věnovaná flóře suchých tropů a subtropů, druhá nabízí pohled do děštného lesa vlhkých tropů a třetí přináší vítané ochlazení typické pro prostředí vysokých hor. Expozice se ale neomezuje pouze na flóru, nýbrž prezentuje i některé zástupce říše zvířecí. Nejpočetnější zastoupení mají rozhodně rozmanité druhy ryb. Zpravidla zde můžete také vidět pestrobarevné motýly, moje návštěva se ale konala pár dní před dokončením jejich proměny, a tak jsem aspoň obdivovala jejich kukly.

Po zajímavé, ale celkem krátké prohlídce vnitřních expozic jsem se nechala unést "davem" a zpátky na vzduch vyrazila se zakoupeným nanukem, s nímž jsem si na lavičce užívala jedny z prvních sluečních paprsků tohoto roku. Přestože už se blížila pátá odpolední, kdy botanická zavírá, venkovní expozice naštěstí zůstávají otevřené ještě dvě hodiny poté. Ale s blížícím se večerem se začínalo ochlazovat, a tak jsem nelenila, abych se o chvilku později zelenila. (ha ha)

Venkovní expozice nabízí podle stránek Ornamentální zahrady, Pivoňkovou stráň, Severoamerickou polopoušť, Mokřad nebo Japonské zahrady. No, já nic z toho nevěděla a stejně by mi asi únava a zavazadla nedovolily bůhvíjakou tour po venkovní části uskutečnit. Útěchou mi může být aspoň to, že v březnu toho stejně moc nekvete.


Já si prohlédla jen pár prvních rostlinek, pozastavila se u zkamenělých kmenů stromů, pokochala se výhledem od kaple svaté Kláry směrem k vinicím téže ženy a Praze. Pak jsem usedla opět na lavičku a jen jsem si užívala volné chvíle bez jindy všudypřítomných výčitek svědomí, že bych měla dělat něco užitečnějšího (resp. něco, co považují naši vyučující za užitečnější (většinou samozřejmě na základě špatného úsudku )).

Kdyby bylo ještě příznivější počasí a vedle mě zajímavý doprovod, dalo by se na místě sedět hodiny. Nestalo se však, a tak jsem v půl sedmé už zase seděla v autobuse, tentokrát směřujícím zpátky do centra velkoměsta.

Po procházce po Václaváku nastal čas hledat druhý bod - kino Lucerna, které jsem navštívila vůbec poprvé. Přestože zvenčí nevypadá kino nijak lákavě, vevnitř působí naprosto opačným dojmem. Hned na začátek mě omámila umělecká atmosféra, neboť při vstupu do kina musíte projít kavárnou - v ní vyhrával starší pán na klavír, za sklem se otáčely lahodné dortíky a já byla nadšená - netušila jsem, že takové kavárny skutečně existují, respektive že by za nimi nemusel jet člověk až do Paříže :) (ano, jsem buran)


Můj cíl byl ale ještě o pár kroků dál. V předsálí jsem nahlásila své jméno a za odměnu dostala materiálu k filmu. Při příležitosti mezinárodního dne boje proti rasismu mě čekal Poslední let Petra Ginze. Sál byl poloprázdný, jak už to tak na novinářských projekcích bývá, což mi vždycky přijde jako hrozná škoda, ale nádherný. Leckterá divadla by, myslím, mohla závidět.

Samotný film mě moc nezaujal. Od snímku líčícího takovou významnou a smutnou událost, tj. osudy Židů za druhé světové války, očekávám, že mě silně zasáhne, i když uznávám, že to není lehký úkol, neboť jsme na toto téma slyšeli a viděli snad už všechno. Poslední let Petra Ginze mě ale nechal chladnou. Na druhou stranu uznávám, že jako informativní film pro studenty by mohl sloužit skvěle.

Po dokumentu už jsem zamířila do Hloubětína, kde jsem se po menších komplikacích setkala s mými drahými děvčaty, s nimiž nás čekal naprosto nudný perfektní večer.


Dopoledne druhého pražského dne jsem měla volné, a tak jsem se mohla pořádně vyspat a hlavně poválet. Pár desítek minut před polednem jsem zamířila k bodu číslo tři - na zastávku Nové Butovice. Po prvotním bloudění z důvodu nulového značení se opět projevil můj skvělý orientační smysl a já úspěšně došla až ke Galerii Butovice.

Jakkoliv vzněšeně tento název zní, jedná se o prachobyčejné nákupní centrum. Dobře, zas tak prachobyčejné asi ne, když tu na mě čekala výstava Andyho Warhola. Na té Galerii v názvu možná přece jen něco bude.

Výstava amerického pop-artisty mě mile překvapila. Čekala jsem pár strohých fotek/obrazů a šlus. Dostalo se mi ale mnohem větší expozice a já se tak mohla dovzdělat v tom, co vlastně kromě oné slavné až zprofanové Marilyn ještě do Warholovy tvorby patří. Plechovky přece!


Byla jen škoda, že nebyla tvorba nějak chronologicky řazená, aby ji člověk mohl lépe pochopit a vnímat umělcův vývoj. Také informacím o životě Warhola a vlivech na něj působících mohl být věnován větší prostor, ale co bych chtěla od výstavy v obchoďáku s volným vstupem? Takže povinně dostudovat z wikipedie :)

Věrna umělecké náladě jsem se přesunula z výstavy na výstavu, tentokrát do Museum of Young Art, o jehož existenci jsem ještě před pár dny neměla ani ponětí. Na dvoře budovy mě přivítaly Pistole Davida Černého, ty ale mým bodem číslo čtyři nebyly.

Jím byla mini výstava Romana Týce - umělce, o kterém je teď hodně mediálně slyšet. Zadarmo jsem se v jedné expoziční místnosti kochala celkem dlouho, přestože v ní byly v podstatě jen tři Týcova díla - Heavy sugar, Není co slavit a ony známé a pro Týce svým způsobem osudné Semafory.


Mně osobně se jeho tvorba líbí. Je mladá, rebelantská a hlavně srozumitelná. Proto jsem na místě neváhala s podepsáním petice. Ne snad, že by se v tomto případě nejednalo o poškození cizího majetku, to nejspíš jednalo. Nelíbí se mi ale (stejně jako Týcovi) ignorování umělecké stránky věci. Jak už jsem zmínila, na toto téma vyšlo mnoho článků a názor nechť si udělá každý sám. Já jen podepsala petici za svobodnější umění a za odměnu nosím jednoho semaforového panáčka jako placku na kabátu :)

Před posledním bodem programu jsem ještě měla pár desítek času, které jsem využila k lelkování (to je asi poprvé a naposledy, co tohle slovo používám) na Karlově mostě. Sledovala jsem Kyvadlo, Vltavu, proudící davy, poslouchala sympatický senior band hrající vedle mě, užívala si sluníčka a mohla bych tam stát navždy.

No, vlastně nemohla. Nemohla bych se přece ochudit o oběd v řecké restauraci, na který jsem se těšila celý den (kdyby den!). S Káč a Cuc jsme ani moc nevěděly, co nás čeká. Voucher jsme prolítly zběžně s tím, že se spíš necháme překvapit. Překvapila nás už sympatická slečna servírka, což je na jednu stranu celkem smutné. Milá servírka by měla být samozřejmostí, jak ale vidno, vůbec tomu tak není.


V Taverně Mythos ale naštěstí bylo. Předaly jsme voucher, objednaly si pití a zanedlouho už byl našim hladovým krkům podáván předkrm - osm rozpečených toustových trojúhelníčků pomazaných máslem a k nim tzatziki a nějaké dvě další omáčky/dresingy (dodnes nespecifikované). Skvělý začátek.

Pár minut po dojedení jsme se dočkaly skvostně vypadajícího hlavního chodu - kuřecího a vepřového gyrosu s plátky brambor, salátem a další porcí tzatziki. No, těžko popisovat gastronomický zážitek a chutě, které musí člověk zažít, resp. ochutnat, každopádně bylo to výborné!


Kdo by řekl, že obyčejné brambory, jen správně opečené a okořeněné, můžou být tak perfektním jídlem? Navíc dokonale vyvažovaly slanější gyros. Mně osobně chutnaly snad ve všech z možných variant - jak samotné, tak se zmíněným masem, tak ale i s některým z dresingů. A přestože bylo menu určené pro dvě osoby, všechny tři jsme měly plné žaludky. Takže Tavernu Mythos rozhodně doporučuji!

Po vrcholu mého malého "pražského jara" jsem se rozloučila s Prahou a děvčaty a zamířila domů do své drahé vesničky. A přestože na ni nedám dopustit, musím uznat, že i ta veskrze neoblíbená Praha s davy turistů i neturistů může mít svoje kouzlo. Tím spíš na jaře.
 


Komentáře

1 Darence Darence | E-mail | Web | 24. dubna 2016 v 5:51 | Reagovat

One was sufficient to convince me to be careful of the rotten little invasives from that point on.You should have carved pictures of follicle mites, mouth amoebae and skin flora, with a big sign saying, &#20T8;2hese are living on you right now!”  Now that would scare people!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama